NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud se řadíte mezi ortodoxní vyznavače švédského true black/death metalu a dnes a denně přísaháte na bez přehánění kultovní plody scény z let 1993-1999, jednoznačně musíte zbystřit pozornost. Bylo už toho poměrně hodně. Po rozpadu stěžejní žánrové kapely (pro nepolíbené žáky jen připomínám, že na mysli mám samozřejmě DISSECTION) se vyrojila celá řada kapel, jenž měla za cíl splnit fakticky nesplnitelné – tedy nahradit velké černé místo po odchodu nejvyšších učitelů. Poměrně logicky se to ani povést nemohlo, nicméně i tak je nutno přiznat, že některým účastníkům soutěže se čestný praporec s motivem trojzubého kříže povedlo pozvednout do vcelku pozoruhodných výšin. Slušně se vedlo zejména Steffenu Kummererovi a jeho projektu THULCANDRA, který poměrně sympaticky navázal na tvorbu DISSECTION v období „Storm Of The Light's Bane“ / „Where Dead Angels Lie”. A pak tu máme třeba THE SPIRIT, DEATH TYRANT, STORTREGN, BLACK HORIZONS a snad i srbské Kanaďany BANE.
Vcelku symbolicky, pouhé dva dny před výročím narozenin našeho guru (co se hudby týče, samozřejmě), tedy Jona Andrease Nödtveidta, na scénu vtrhl jednočlenný projekt SINIRA se svým debutovým záznamem „The Everlorn“. Člověk, který švédský black/death nepřestává střežit hluboko ve svém srdci dlouhé roky, musí mít zcela jasno už po prvním poslechu, tahle žánrová poklona je totiž vysoce reprezentativní.
Klidně bych tady mohl vyjmenovat třicet kapel pro porovnání, napsat rychlé doporučení a pak s úsměvem postavit na čaj. Nicméně. Povinnost mi velí přiblížit vám „The Everlorn“ trochu více a detailněji specifikovat jeho polohu ve stylovém rámci, který ve sknadinávském black/death metalu není zrovna dvakrát jednoduše vymezený.
Tvorba SINIRA zapadá přesně někam mezi diversifikovanější žánrovou polohu (kterou reprezentovali třeba DISSECTION, SACRAMENTUM, CARDINAL SIN, UNANIMATED nebo DECAMERON) a polohu více agresivnější, blackovější, nicméně stále velmi melodickou (NOCTES, BLOT MINE, DAWN a zejména pak VINTERLAND, kteří z „The Everlorn“ ční velmi výrazně). Stejně tak však narazíte i na odkazy na LORD BELIAL, GATES OF ISHTAR a nebo rané NAGLFAR. Je evidentní, že postava v pozadí tohoto projektu, jistý Knell, (že by narážka na „The Knell And The World“, úvodní to skladbu alba „Slaughtersun (Crown Of The Triarchy)“ od DAWN?) má širší přehled, nechtěla jen jednoduše citovat DISSECTION (ač je to pro „The Everlorn“ inspirace číslo jedna), ale spíše zamýšlela vyseknout poklonu tehdejší scéně jako celku. Povedlo se to znamenitě, kolekce je košatá, bohatě vrstvená a i přes ty velmi okaté citace dávných mistrů i poměrně nápaditá (viz titulní položka). Je slyšet, že Knell, ač není Švéd a není mu ještě ani 25 let, dokázal atmosféru zlatého věku severského black/death metalu nastudovat skutečně detailně ve všech jeho aspektech. Garantuji, že příznivci neučesaného tremolo pickingu, četnějších blast beatů a upozaděného krákorání (opět inspirace DISSECTION v časech „The Somberlain“, s tím, že Nödtveidtův vokál byl mnohem více srozumitelný) budou v sedmém nebi.
Je to jako kdybychom detailně prozkoumali zapomenutý sklep na předměstí Stockholmu (kde kdysi dávno sídlily labely typu No Fashion Records, Black Sun Records, Wrong Again Records či Necropolis Records) a pod tučným příkrovem pavučin objevili dosud nikdy nevydaný záznam. Zvuk, songwriting, atmosféra, obal i logo, to všechno jako by patřilo někam do roku 1996.
A co na to říká člověk, kterému v jeho raných teen letech zdobilo poměrně nepovedené logo DISSECTION zadní stranu sešitu od matematiky? Poznamená něco o jediné pravé lásce, která nikdy nezrezaví, vzpomene si na staré časy a s nostalgií se zaposlouchá do „The Everlorn“. Takový flashback do zlatého věku švédského black/death metalu se totiž jen tak neslyší.
Je to jako kdybychom detailně prozkoumali zapomenutý sklep na předměstí Stockholmu (kde kdysi dávno sídlily labely typu No Fashion Records, Black Sun Records, Wrong Again Records či Necropolis Records) a pod tučným příkrovem pavučin objevili dosud nikdy nevydaný záznam. Zvuk, songwriting, atmosféra, obal i logo, to všechno jako by patřilo někam do roku 1996.
7,5 / 10
Knell
- zpěv, kytara, baskytara, (bicí – automat)
1. Where Starlight Does Not Shine
2. Gardens Of Pestilence
3. The Everlorn
4. Souls Of The Flame
5. Tear Ladened Skies
6. Our Final Nightfall
7. Dawnless Twilight
8. Omega XI
The Everlorn (2020)
Where Starlight Does Not Shine (2019)
Soulreaper (2019)
Dawnless Twilight (2018)
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.